Host Reportéra podcast

Player FM - Internet Radio Done Right

11 subscribers

تمت الإضافة منذ قبل four أعوام

المحتوى المقدم من Reportér Magazín. يتم تحميل جميع محتويات البودكاست بما في ذلك الحلقات والرسومات وأوصاف البودكاست وتقديمها مباشرة بواسطة Reportér Magazín أو شريك منصة البودكاست الخاص بهم. إذا كنت تعتقد أن شخصًا ما يستخدم عملك المحمي بحقوق الطبع والنشر دون إذنك، فيمكنك اتباع العملية الموضحة هنا https://ar.player.fm/legal.

The Innovators & Investors Podcast

1
Inside Deloitte Ventures: Strategic Corporate VC Insights on Scaling Startups and Vertical AI Trends 34:07

منذ 18 يومًا34:07

التشغيل لاحقا

قوائم

إعجاب

احب

34:07

In this insightful episode of The Innovators & Investors Podcast, host Kristian Marquez sits down with Jay Crone, Managing Director and Venture Capitalist at Deloitte Ventures, to explore the firm’s strategic approach to corporate venture capital. Jay shares Deloitte Ventures’ investment thesis, focusing on supporting innovative Canadian startups at Series A and B stages across key sectors like cybersecurity, climate tech, fintech, future of work, health tech, and AI. Listeners will gain an inside look at how Deloitte leverages its vast network of 1,500 partners and 15,000 employees to source deals and add value beyond capital by helping startups navigate Deloitte’s complex ecosystem and access enterprise clients. Jay also discusses his diverse career journey—from government and investment banking to entrepreneurship and corporate VC—and how those experiences shape his investment philosophy. The episode delves into Deloitte’s due diligence process, the importance of founder relationships, and the firm’s strategic role as a co-investor. Jay highlights emerging trends, particularly the promise of vertical AI tailored to industry-specific needs, and shares his bullish outlook on fintech innovations like stablecoins and cross-border payments. He offers candid advice for entrepreneurs on risk-taking and aligning business vision with funding goals. This episode is a must-listen for founders, investors, and anyone interested in the evolving landscape of corporate venture capital and innovation in Canada. Learn more about Jay's work at https://www.deloitte.com/ca/en/services/program/ventures.html Connect with Jay on LinkedIn at https://www.linkedin.com/in/jaycrone/ Think you'd be a great guest on the show? Apply at https://finstratmgmt.com/innovators-investors-podcast/ Want to learn more about Kristian Marquez's work? Check out his website at https://finstratmgmt.com…

Host Reportéra

منزل السلاسل•Feed

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

433 حلقات

#Showbiz #News #Reportér Magazín

Host Reportéra

11 subscribers

updated منذ 15 ساعة

منزل السلاسل•Feed

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

433 حلقات

#Showbiz #News #Reportér Magazín

كل الحلقات

Host Reportéra

1
HoRe: Petra Nesvačilová 1:20:40

منذ 15 hours1:20:40

1:20:40

Herečka z fotbalové rodiny Petra Nesvačilová: Ač mě ten sport nudil, pořád se mi vrací do života V Praze bydlí přímo vedle stadionu na Letné. Ve filmu Kouzlo derby hraje vášnivou fanynku Sparty a občas vystupuje ve fotbalovém pořadu Tiki-Taka . Na jednu stranu to dává smysl, protože její otec Petr Nesvačil býval v osmdesátých letech úspěšným ligovým fotbalistou. Rodina fotbalem žila, ovšem s jednou výjimkou: malou Petrou Nesvačilovou. „Bylo toho mnohem víc,“ vzpomíná dnes v dalším díle podcastu Host Reportéra . „Dědeček dělal celý život správcem fotbalového hřiště v Táboře, tam jsem vlastně vyrostla a všechny znala. Nebylo to špatné, občas jsme si mohli brát z tamního velkého mrazáku nanuky, ale samotný fotbal mě nudil. Prostě jsem čekala, až to chlapi nějak dokopou do sítě a půjdeme zas domů.“ I tam se o fotbale samozřejmě často mluvilo, pro rodinu tou dobou znamenal živobytí. „Sice jsem se ocitala mimo diskuzi, ale vůbec mi to nevadilo,“ směje se Petra v podcastu. „Byla jsem ráda, že mám klid a můžu se přenést do vlastního světa.“ Po převratu ještě dokončoval Jiří Nesvačil kariéru v nižších rakouských soutěžích, což pro dceru znamenalo poznávání kapitalismu a jeho tehdejšího bohatství. „Vzpomínám, jak mi tam všechno připadalo krásné, a občas jsem si mohla koupit třeba úžasnou zmrzlinu ve tvaru sýra nebo časopisy o barbínách. Jako pětiletá jsem ale zároveň uměla jedinou větu, která se hodila, kdykoli se někdo místní na něco zeptal: Ich schaue nur. Já se jen dívám.“ Fotbalu dodnes nijak zvlášť nerozumí, ale neopovrhuje jím. „Tátovi jsem dala nedávno k narozeninám vstupenky na Arsenal proti West Hamu, jeli s mým mužem a vrátili se nadšení.“ Každodenní život vedle sparťanského stadionu pro ni má minusy i plusy. Vadí jí silné reflektory při večerních zápasech a ještě víc některé trapné pokřiky, obzvlášť jeden antisemitský, namířený vůči Slavii. „Ten mě tak rozčiloval, že jsem dokonce začala studovat archivní materiály a z nich jsem překvapeně zjistila, že i Spartu zakládali Židé. Myslím, že by to její fanoušci měli vědět, třeba pak s tou debilitou navždy přestanou.“ Příznivce Sparty i jejích soupeřů sleduje a poslouchá už léta přímo z balkonu. „Zvlášť poslední dva a půl roku, co máme malou Jamínku, bylo na to balkonové studium dost času. Někdy je to samozřejmě divoké, ale na druhou stranu mě občas až dojímají. Vidím cosi mezi náboženstvím a sektou, ta zapálená vášeň je vlastně krásná. Občas se zaměřím třeba na dědečka s babičkou, kteří jdou na fotbal ve sparťanských šálách, a mám před touhle věrnou oddaností respekt.“ V podcastu nehovoří Petra Nesvačilová pouze o fotbale, ale například i o tom, proč za její současnou popularitu může mimo jiné smrt slavného dokumentaristy Karla Vachka. A ohlašuje novinku: „Na podzim mi vyjde druhá kniha. Zvláštní shoda náhod – o té první jsem před lety poprvé veřejně promluvila u vás v redakci Reportéra , a o té nové, která bude více pro děti, teď znovu na stejném místě.“…

Host Reportéra

1
HoRe: Zdeněk Štipl 2:12:32

منذ 8 أيام2:12:32

2:12:32

O čištění uší, spalování mrtvol, sebevraždách farmářů i shánění piva: V Indii je všechno možné! Kdo chce pochopit Indii, musí o ní aspoň něco vědět. Tuto větu pronese hned několikrát v podcastu Host Reportéra indolog a znalec sanskrtu Zdeněk Štipl. Reaguje tak na vzpomínky moderátora Tomáše Poláčka, který nedávno projel severní Indii stopem: „Vaše postřehy jsou zajímavé,“ řekne občas zkušený indolog Štipl pobaveně, „ale skoro v ničem nesouhlasím.“ Do Indie pravidelně jezdívá tři dekády, v součtu tam prožil nejméně pět let. „Začalo to v devadesátém šestém. Na gymplu jsem jezdíval všude možně stopem po Evropě, ale pak už se nabízela Asie, tak jsem se sebral a na čtvrt roku vyrazil se třemi kamarády do Indie, která u nás tehdy byla populární. Zaujala mě natolik, že jsem pak přerušil studium a odjel do Kalkaty, kde jsem necelý rok pracoval pro řád Matky Terezy s umírajícími lidmi, což byla určující zkušenost.“ S Poláčkem se v dvouhodinovém dialogu shodne alespoň na tom, že delší cestování po Indii je sice nádherné, ale občas taky náročné, a to fyzicky i psychicky: „Po většinu roku je buď vedro, prší, nebo oboje. A všude okolo vás jsou silné podněty. Příliš lidí na malém prostoru, na silnicích neustálé troubení, občas smrad, člověk musí dávat pozor, aby ho něco nezajelo… Chvilku trvá, než si na to zvyknete.“ V podcastu postupně rozeberou klíčová místa na severoindické trase z Amritsaru až do Kalkaty a věnují se mnoha současným i historickým tématům. Postupně dojde na kastovní systém, svatá místa, sebevraždy zkrachovalých farmářů, čištění uší nebo spalování mrtvol na veřejnosti, dokonce i na shánění alkoholu nebo na prostituci. „Ale ve výsledku je to bezpečná, krásná země, a v ní hodní lidé,“ uzavírá indolog Štipl. „Tedy když si na ně člověk zvykne a má štěstí…“…

Host Reportéra

1
HoRe: Matouš Rajmont 1:28:28

منذ 15 يومًا1:28:28

1:28:28

V dětství všechny indicie naznačovaly, že se stane úspěšným hercem, ale dopadlo to trochu jinak. I po padesátce si občas zahraje, hlavně role rváčů, ale primárně se živí něčím jiným: „Produkcí,“ upřesňuje celoživotní milovník a propagátor boxu Matouš Rajmont v podcastu. „Zorganizoval jsem stovky velkých kulturních nebo sportovních akcí.“ V rozhovoru syn režiséra Ivana Rajmonta a herečky Ivy Hüttnerové vzpomíná, jak coby dvanáctiletý natáčel film Pětka s hvězdičkou : „Tehdy bylo mým obrovským snem kolo BMX, a protože mi dávali 120 korun za den, po třech týdnech na place jsem si na něj dokázal vydělat.“ Brzy se bohužel ukázalo, že je Matouš limitovaný nedostatkem hudebního sluchu. „Chtěl jsem logicky na konzervatoř, ale hudebně mě připravovali kamarádi mých rodičů Vadim Petrov s Ondrou Soukupem, a oba nakonec prohlásili, ať se na zkoušky radši vykašlu, že to nemá smysl. Později jsem to zkusil aspoň na DAMU, ale tam, když jsem začal zpívat ‚Tancuj, tancuj‘, tak mě už před slovem ‚vykrúcaj‘ zděšeně zastavili.“ V dospělosti tak hrál jenom nárazově. „A vždycky mě to mrzelo,“ přiznává. „Herectví je pro mě příjemný relax. Na druhou stranu jsem tomu šel sám naproti. Například tím, že jsem se už před třicítkou začal nechávat tetovat na viditelných místech, což bývá samozřejmě hendikep. Nakonec se to ustálilo v módu, že mi volají, když potřebují grázla, ale vděčný jsem i za to, zvykl jsem si. Když jednou přišla nabídka, abych hrál v seriálu gynekologa, vůbec jsem to zpočátku nechápal a ptal jsem se jich, jestli se náhodou nezbláznili.“ V rozhovoru Matouš Rajmont hovoří o tom, jak občas zlobí i v reálném životě – naposledy v záchvatu (podle všeho spravedlivého) hněvu zdemoloval vybavení jistého kadeřnictví. „Ono to může být dědičné,“ směje se. „Můj táta taky zlobil, i když většinou hezky. Zlobil mimo jiné bolševiky tím, jaké dělal divadlo, míval průšvihy. Možná i proto jsme už před revolucí s kamarádem Tomášem Vodičkou založili Nezávislé sdružení studentů, kvůli čemuž jsme dokonce navštívili Ivana Havla; zpětně jsem zjistil, že to zaznamenala i Státní bezpečnost. Nevynechal jsem jedinou demonstraci, ale přiznávám, že vnitřně jsem kdovíjak politicky angažovaný nebyl. Mně se v těch šestnácti spíš líbilo, že se můžu postavit proti policajtům v helmách.“ Že by si ještě někdy zahrál pořádnou hlavní roli, tomu Matouš Rajmont příliš nevěří. „Musel bych si napsat vlastní scénář. Ten scénář by byl určitě o boxu a já bych tam hrál zase toho rváče se zlomeným nosem. Pravděpodobně starého trenéra.“…

Host Reportéra

1
HoRe: Simon Klinga 1:19:09

منذ 22 يومًا1:19:09

1:19:09

„Pokud banda českých středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu, je už možné skoro všechno“ Větu z titulku prohlásil Simon Klinga ve stejnou chvíli, kdy začal v redakci Reportéra hledat cosi v mobilu: „Česko má při výzkumu vesmíru obrovský potenciál, můžeme v tom oboru být silní. Vždyť pokud banda středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu…“ A právě v tu chvíli na displeji mobilu zjistil, kde přesně se „jeho“ družice jménem LASARsat nachází: „Prolétá nad severem Španělska, ve výšce zhruba 490 kilometrů nad Zemí.“ Sedmnáctiletý brněnský gymnazista Simon Klinga byl odmalička výjimečně inteligentní. Zajímal se o vědu a techniku, o vesmír zvlášť. V devíti letech byl jeho největším idolem Elon Musk, ve dvanácti Daniel Stach, sám jde střední cestou – věnuje se inovacím v oblasti kosmických technologií i popularizaci vědy. Chováním a suverénním projevem na svůj věk nepůsobí, nezávislý pozorovatel by mu tipoval pětadvacet let a dokončenou univerzitu k tomu. „Jak se blíží osmnáctiny, začínám bilancovat, co všechno se vlastně za posledních, dejme tomu, pět let stalo,“ říká Simon v podcastu. A povedlo se toho dost. Předloni založil studentský tým LASAR, který se zaměřuje na využití laseru k restartu nefunkčních satelitů nebo rovnou k odstraňování kosmického odpadu z oběžné dráhy Země. „Chceme se stát vesmírnými popeláři,“ vysvětluje. Se svou partou vyvinul družici LASARsat, kterou loni 21. prosince vynesla na oběžnou dráhu raketa Falcon 9. Simon byl přímo na místě startu v Kalifornii, je to pro něj životní zážitek. A v září se do USA vrátí. Tentokrát na celý školní rok, protože dostal stipendium na pensylvánské Mercersburg Academy. „Možná změnu potřebuju,“ uvědomuje si. „Těch posledních pět let jsem jel v hardcore pracovním režimu, neustále se soustředil na naše projekty, na výkon a efektivitu. Jak teď trochu bilancuju, došlo mi, že jsem jisté věci zanedbával. Mimo jiné taková ta normální, nepracovní přátelství, ale taky sport anebo spánek. Začínám to lehce měnit. Jak vidíš, k vám do redakce jsem například přijel na skateboardu, to by se dřív nestalo.“ Ale odkud vlastně jel? „No, z pražského planetária, kde jsem strávil noc. Jestli jsi tam delší dobu nebyl, určitě zajdi, je dnes totiž na světové špičkové úrovni. Naprosto mimořádné!“…

Host Reportéra

1
HoRe: Terezie Kovalová 1:14:40

منذ 29 يومًا1:14:40

1:14:40

Těžkých pět let končí nádherně. Terezie Kovalová o dopadu na dno, ze kterého zvedla sólovou desku Má důvod k mírnému optimismu. Ve svých pětatřiceti letech vydala hudebnice Terezie Kovalová první sólovou desku a zatím za ni sklízí pochvaly – jmenuje se Zinka a bude patřit k adeptům na české album tohoto roku. V dalším díle podcastu Host Reportéra se Terezie prezentuje tím, co je jí dlouhodobě vlastní, totiž nesmírnou upřímností. Na rozhovory s ní se není třeba nijak zvlášť připravovat, protože (od dětství tak trochu jiná, zvláštní) Terezie dokáže zajímavě rozebírat širokou škálu témat. Předem neplánovaná pětiminutová pasáž podcastu se tak například věnuje fundovanému pohledu na roli umělé inteligence v současném umění. Základem povídání je ovšem podrobný rozbor vůbec první odpovědi, kterou Terezie v podcastu řekne. Na jednoduchou otázku „Proč vznik alba trval tak dlouho, celou pětiletku?“ vychrlí několik důvodů, které by se daly shrnout následovně: před pár lety se jí zhroutil svět. „Brutálně jsem vyhořela, rozvedla se, skončila s učitelskou prací, měla finanční starosti, potom i psychický blok z vlastního zpívání, došlo dokonce na myšlenky, že s profesionální hudbou skončím.“ V rozhovoru potom vysvětluje, co jí pomohlo a dodnes pomáhá psychické bloky i fyzické zdravotní problémy překonávat. Hovoří o svých ambicích dostat se za hranice České republiky, ale i o tom, jak v tuto chvíli vše směřuje ke křtu desky, který se uskuteční 12. září v pražském Paláci Akropolis.…

Host Reportéra

1
HoRe: Pablo de Sax 1:09:40

منذ 5 weeks1:09:40

1:09:40

Vincent Venera, známější coby Svatý Vincent, byl již za svého raného mládí v dobách normalizace poměrně známou pražskou postavičkou - vlastně postavou. Ocitujme z kultovní knihy Tak pravil Vincent, kterou před čtyřiceti sepsal další host podcastu Host Reportéra, výtvarník a evangelista Vincentových proroctví a mouder Pablo de Sax: „Jednou seděl Vincent na zahrádce Malostranské kavárny, když šel kolem Egon Bondy. Vincent na něj zavolal a Bondy si přisedl. Vincent se jal Bondymu vyprávět své vize. Bondy s nadšením poslouchal a přitakával. Před odchodem Vincentovi řekl: Pane Venera, vždyť vy jste pražská postavička! Vincent odpověděl: Ale děte do prdele, pane Fišer, já nejsem žádná pražská postavička, pražská postavička jste vy! Já jsem pražská postava...“Svatému Vincentovi dnes táhne na sedmdesát a poustevničí v ústraní, daleko od rodné Prahy, ale Pablo de Sax chystá výrazně rozšířenou novou knihu, zachycující to nejpodstatnější z Vincentových vzpomínek a myšlenkových pochodů - všechny informace najdete ZDE. https://www.startovac.cz/projekty/svatyvincent…

Host Reportéra

1
HoRe: Vladimír Váchal 1:34:48

منذ 6 weeks1:34:48

1:34:48

Paradoxy dnešního Íránu. Režim nesympatický, obyvatelé nesmírně milí, říká překladatel a průvodce „Slyšel jsi, co se od rána děje?!“ Další díl podcastu Host Reportéra vznikal za nečekaných okolností. Známý průvodce po Íránu a znalec perského jazyka Vladimír Váchal přišel do redakce v pátek dopoledne, jen chvíli poté, co na Írán s překvapivou silou zaútočil Izrael. Váchal jezdí do Íránu pravidelně šestnáct let, v Teheránu dokonce studoval, a nebojí se hovořit o tom, jak je jeho nejmilejší země rozporuplná. „Zbožňuju ji z pohledu turistického nebo kulturního,“ říká, „k tamní politice mám samozřejmě zásadní výhrady. V dnešním Íránu už ovšem jede po jedné koleji normální společnost, po druhé reprezentanti režimu, a tyto dvě skupiny se příliš nepotkávají. Běžní lidé se v první řadě snaží důstojně přežít v nepříznivé finanční situaci, která je rok od roku horší. Turisté mívají po návratu domů pocit, že jsou tam už skoro všichni protirežimní, což není úplně pravda, nicméně mladí lidé myšlenky islámské revoluce z roku 1979 skutečně většinou nesdílejí a vývoj podle všeho směřuje k nějaké systémové změně. Tipnul bych si, že půjde o nenásilnou, řekněme ‘hedvábnou’ revoluci.“ Váchal v podcastu vysvětluje, proč čím dál více žen odkládá šátek, nebo proč není problém sehnat alkohol. Připomíná, že mladí lidé v Íránu jsou běžně na sociálních sítích, což režim nepovoluje. „V zemi s tisíci různých zákazů,“ směje se, „by bylo těžké pečlivě kontrolovat, jestli podobné věci někdo dodržuje, nebo ne.“ A proč je Írán mezi turisty dlouhodobě oblíbenou destinací? „Jde o čistou a pro turisty za normálních okolností bezpečnou zemi,“ vypočítává Váchal. „Jeden den se tam můžeš opalovat u moře a klidně hned zítra lyžovat, ale hlavně: Íránci jsou neskutečně milí. Nikde jinde jsem se například nesetkal s tím, že se cizí lidé okamžitě dávali do družného hovoru s kýmkoliv na ulici, jako by se dávno znali.“ V podcastu Váchal hovoří také o skvělém íránském jídle, o zvycích, které Češi zpočátku příliš nechápou, nebo o kouření opia.…

Host Reportéra

1
HoRe: Ondřej Soška 26:21

منذ 6 weeks26:21

26:21

Víte, proč jsou Japonci ze světové výstavy v Ósace nadšení? Proč jich do areálu na umělém ostrově, vybudovaném mimochodem z navezeného odpadu, chodí každodenně přes sto tisíc? Zajímavou odpověď nabízí v dalším díle podcastu Host Reportéra Ondřej Soška, generální komisař české účasti na Expo. „Pouze sedmnáct procent Japonců vlastní cestovní pas, což je zčásti i proto, že je Japonsko obrovské a nabízí různá klimatická pásma, od chladného po subtropické. Druhým důležitým faktorem je nátura, která řadí práci nad volný čas a odpočinek. A nezapomínejme ani na to, že se místní ekonomika v posledních pětatřiceti letech nevyvíjí zrovna dobře, kupní síla obyvatelstva se propadla, a tak si mnozí Japonci cestování do zahraničí ani nemohou dovolit.“ Ondřej Soška se do Japonska zamiloval před více než dvaceti lety, když tu půl roku studoval. „Ve své současné funkci ale občas narážím na kulturní odlišnosti, které dovedou zkomplikovat život,“ zmiňuje v podcastu enormní smysl pro dodržování pravidel. „Například už když jsme stavěli pavilon, japonský úředník prohlásil, že s originální dřevěnou stavbou nemá zkušenost, tak ji nepovoluje, a japonský architekt se s tím smířil – přece se nebude přít s úředníkem! Tehdy jsme spor museli vyeskalovat my. Dostali jsme se až na místní ministerstvo a teprve tam našli zastání. Jak říkám, Japonsko mám rád, ale když tu chce člověk udělat něco nevšedního, vybočit z řady, čeká ho spousta potíží.“ Expo v Ósace končí v půlce října, Soškova mise o půl roku později. „Moc bych si přál, abychom v tom mezidobí náš pavilon rozmontovali a přepravili do Česka, kde by mohl sloužit veřejnosti další desítky let.“…

Host Reportéra

1
HoRe: Tereza Groszmannová 25:18

منذ 6 weeks25:18

25:18

e s podivem, že například v Praze vynikající herečku Terezu Groszmannovou kdovíjak neznají, a to ani přesto, že v roce 2020 získala Cenu Thálie. Hvězdou je Tereza naopak v Brně, kde na ni sází tamní činohra Národního divadla. Velký úspěch zažila i během dlouhého působení v Itálii a v posledních dnech si našla řadu fanoušků na druhé straně zeměkoule, v Japonsku. Tam brněnskou herečku pozvalo Tokijské národní divadlo. Konkrétně je zaujalo představení Matka, kde hraje Tereza hlavní roli. Sama je matkou tří dětí a v podcastu zmíní, jak v reálném životě občas řeší dilemata, kterými se zabýval Karel Čapek. „Můj nejstarší syn, Kryštof, je zdravotní bratr,“ říká v rozhovoru odehrávajícím se v malém baru uprostřed Ósaky. „Když byla Ukrajina napadena Ruskem, vyloženě jsem se děsila, jak za mnou přijde s tím, že tam chce vycestovat coby dobrovolník. Já bych prosila, ať nechodí, on by říkal, že musí, a tohle přesně Čapek v Matce řeší. Přeju všem chlapům světa, ať si dávají velké výzvy. Koníčky ať mají, jaké chtějí. Ale ať při tom, pokud možno, nejde o život!“ V Japonsku odehráli Brňáci během dvou týdnů deset vyprodaných představení, šest v Tokiu a čtyři v Ósace. „Nejvíc mě překvapilo,“ říká Tereza, „jak je Čapek v Japonsku oblíbený, patří k povinné školní četbě. Zatímco u nás Čapka všichni znají, ale málokdo ho doopravdy četl, tady ho lidi opravdu dodnes čtou.“ V podcastu hovoří i o tom, jak si s kolegy dělali každý den výlety: „Japonsko jsme vyždímali do poslední vteřiny, těsně před odletem se ještě zajedeme vykoupat do moře. Zaujal mě například rozdíl mezi Tokiem, kde je naprostý pořádek a disciplína, a Ósakou, která je z našeho pohledu takovým uvolněnějším Balkánečkem...“ V čem chápou hlavní význam Matky Japonci jinak než Češi? Proč Tereza opustila lukrativní hereckou pozici v Itálii? A kde v Tokiu najít nejlepší bary? I o tom hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, který se tímto dílem vrací ke svému tradičnímu rozhovorovému formátu.…

Host Reportéra

1
Stopem do Ósaky: Poslední bouračka a za tmy do Ósaky. Řidiči číslo 279, zastavíš mi před nějakým barem? 18:01

منذ 7 weeks18:01

18:01

Už třetí den jsem v Ósace. Nemít v mobilu tisíce fotek, tak ani nevěřím, že jsem během jara prostopoval celou Asii. Opravdu jsem dostal pěstí v Íránu? Vážně jsem projel celý Pákistán s ozbrojenci? A co ta noc mezi pohřebními hranicemi ve Váránasí - za byla skutečná, nebo se mi zdála?Asi to tak bude: 279 řidičů se mnou překonalo zhruba třicet tisíc kilometrů, teď zbývá popsat poslední čtyři.Když jsem se v úterý za svítání probudil v chatičce sloužící coby autobusová zastávka, byl jsem dokousaný od komárů a venku lilo, ale to už člověk neřeší. Věděl jsem, že to mám do cíle posledních čtyři sta kilometrů, které nějak dojedu. Tělo vydrželo; na rozdíl od poslední cesty přes Afriku, kdy jsem v Maroku tři dny bojoval s těžkou malárií...Protože bylo potřeba nabít alespoň telefon, proběhl jsem deštěm do vesnice a narazil na otevřenou autodílnu."Můžu si sednout a nabíjet?"Japonci jsou hodní - přinesli mi teplé kafe z automatu a já jim tam pak strašil čtyři hodiny. Když konečně vykouklo slunce, mezi terasovitými rýžovišti jsem se vrátil na silnici, kde zrovna jela opačným směrem moc hezká čtyřicetiletá Japonka se dvěma syny a spoustou košů, beden nebo plyšáků; malé auto bylo úplně narvané. Všimla si mě, tak auto otočila a za chvíli otevírala okno: "Kam máš namířeno?""No po pobřeží na sever.""My sice jedeme na úplný jih Japonska, ale chceme tě aspoň třicet kilometrů vzít, počkej."Starší syn si posadil na klín brášku, bráška si posadil na klín brontosaura, tak vznikla skulinka pro mě. Moře po levé ruce bylo plné ostrůvků, voda průzračná, nad hladinu skákali delfíni, krása."Už ale fakt jeďte dolů," přemlouval jsem je po těch třiceti kilometrech. Japonka mě normálně objala, dostal jsem i letmou pusu na tvář, nic podobného deset týdnů neproběhlo ani náznakem. Chvíli jsem byl v šoku, ale to už zastavila zvláštní osoba s rouškou přes většinu obličeje.…

Host Reportéra

1
Stopem do Ósaky: Půl dne před Ósakou. Cesta k cíli je lemována vyhřátými záchody 41:31

منذ 8 weeks41:31

41:31

Jsem čtyři sta kilometrů před Ósakou, což je teoreticky tak půlden, pět až deset aut. Teoreticky. V Japonsku od včerejšího, tedy pondělního večera lije, stopovat se nedá. Sedím v nějaké autodílně, kde jsem dostal už dvě kávy - sice plechovkové, ale teplé - a podle všeho mám dost času na článek.Nevím přesně, kde se nacházím, musím mrknout do mapy, takže moment. Jakási vesnice Kushirocho kousek nad městem Masuda, mezi rýžovými poli na břehu Japonského moře: jihozápad ostrova Honšú.Do Masudy mě přivezl mládenec jménem Sakamoto Takumi, který jel přesně opačným směrem, ale otočil to a dal si se mnou čtyřicet kilometrů jenom tak - z radosti, že má v autě cizice. A za společnou fotku.V té Masudě jsem si konečně koupil boty, protože celé poslední dva měsíce chodím v jedněch a těch samých, ostudně jetých sandálech. S novými křuskami na nohou jsem potom kráčel tmou a ptal se sebe sama, co je vlastně cílem. “Netuším,” odpovídala stopařská část mého já té příčetnější. Ve skutečnosti jsem šel vstříc nějakému poslednímu zážitku dne, který se ovšem nedostavil - tato část Japonska je klidná, oproti celé mé předchozí Asii úplně mrtvá, je tady božské ticho. Lidé najednou nežijí na ulici, po setmění jsou všichni zavření doma.Můj nevyřčený plán, že se vnutím k někomu aspoň pod pergolu, kde dostanu drink a nabiju veškerou elektroniku, neměl šanci vyjít; během své hodinové túry jsem vůbec nikoho nepotkal.Naštěstí je Japonsko cestovatelsky luxusní, nádherně jednoduchou zemí. Takové autobusové zastávky, jaké stojí tady na zapadlé vsi, nemají ve světě obdoby, jsou to vlastně čisťounké chatky. Takže tam. Nemaje žádnou funkční elektroniku, poslepu jsem vytáhl spacák a dlouho nemohl usnout, protože to takhle bylo naposledy. Už za pár hodin začne, vypadá to, obyčejný život.Po svítání jsem netušil, jakým směrem se vydat, ale nové boty mě loužemi dovedly až ke garáží lomeno autodílně, kde už dvě hodiny sedím, pozoruju nekončící déšť a vzpomínám na předchozí dny.Zajímavé je, že co bylo včera, připadá mi jako před týdnem, a co předevčírem, to jako před rokem.…

Host Reportéra

1
Stopem do Ósaky: Políbit nártouna na rty, zažít filipínskou fiestu a pak už k poslední pasové kontrole 28:31

منذ 8 weeks28:31

28:31

Nedá se nic dělat, čím dál častěji teď bilancuju. Japonsko je na dohled a takzvaný normální život taky. Třeba dnes ještě nemám sprchu (probudil jsem se v jednoduchém vesnickém chlívečku na filipínském ostrově Samar), ale když jsem se před chvílí poléval kyblíkem a vědomím, že je to naposledy, lil jsem, lil, nepřestával a vypotřeboval celý velký kanystr. Tolik mi to najednou bylo líto... Možná naposledy jsem se po probuzení obešel bez toaletního papíru, který mi ale dávno nechybí. Jestli správně vzpomínám, papír ze záchodů zcela zmizel na pomezí Íránu a Pákistánu, a já měl zpočátku tendenci shánět nějaký soukromý po obchodech. Za dva nebo tři dny jsem si zvykl a pochopil, že na omývání zadku vodou není nic hrozného – naopak, že je to praktické a hygieničtější. Při bilancování dosavadní cesty mi došlo, že jsem nepotkal žádné opravdu exotické zvíře, ale to se dalo snadno napravit, věděl jsem jak. Byl jsem totiž na ostrově Bohol, kde žijí v kýčovitě roztomilých čokoládových kopcích nártouni – takové opičky s obříma očima. Stopoval jsem tedy přímo do jejich minirezervace, ať si zvíře můžu škrtnout ze seznamu nedodělků.…

Host Reportéra

1
Stopem do Ósaky: Z Bornea na Filipíny. Opouštím mešity, ať žije papež! 29:28

منذ 9 weeks29:28

29:28

Upřímně přiznávám, je mi trochu smutno. Pořád sice jedu, ale zároveň mám pocit, že moje dlouhá cesta skončila. Jsem v civilizaci, mezi křesťany, na jednom malém filipínském ostrově. Záchody jsou tu na sezení a zadky se utírají trapně papírem. Ubytoval jsem se v chatkovém komplexu kousek od pláže a teď u snídaně, která se podává přímo u bazénu, jsem potkal nejméně šest turistů se zjevně podobnými kořeny, jaké mám já. Jen tedy vypadali o dost líp – jsou to nějací snowboarďáci, řekl bych, a holky úplné manekýny. Ale nevím, neptal jsem se. A oni se neptali už vůbec, dorazil prostě nějaký další turista. Je to dost zvláštní. Ještě před pár hodinami v Malajsii jsem byl naprostým středem pozornosti, čtyřiadvacet hodin denně v pozici dejme tomu Leoše Mareše – každý si na mě ukazoval, každý druhý chtěl selfie, ale tohle definitivně skončilo. A ten konec, průjezd severním Borneem, ten byl jak sen. Dlouho jsem plánoval, že na Filipíny přepluju lodí, ale s tím je potíž, protože doprava mezi malajským Sandakanem a filipínskou Zamboangou funguje nahodile – jeden týden loď pluje, druhý ne – a v mém týdnu si želbohu vzala volno. Trasu jsem tedy musel přesměrovat na letiště v malajském městě Kota Kinabalu, odkud se dá na Filipíny dostat několikrát denně. Letenka na nedělní noc byla tentokrát docela drahá – trasa Kota Kinabalu – Manila – Cebu vyšla na šest tisíc. Během své cesty jsem už jednu zaplacenou letenku prošustroval, to když mě do letadla nevpustili v indické Kalkatě. Jen nerad bych si to zopakoval, a tak jsem poslední dva dny dost spěchal.…

Host Reportéra

1
Stopem do Ósaky: Na Borneu skoro jako v Kongu. Jedu jako zběsilý, cíl je v nedohlednu 26:21

منذ 9 weeks26:21

26:21

Stopovat se musí umět, že ano. Stopař by měl zvládat naprostou nejistotu, která se před ním rozprostírá. Kde budu za hodinu a kde zítra? Nevím, netuším, nezajímá, nazdar. Stopař nemůže lpět na hygieně, protože té se mu často z objektivních důvodů nedostává; ani na pohodlí. Matně si ještě vzpomínám na ony vypolstrované, čisťounké kamiony v Rusku – to bejvávaly na silnici časy! Tady na Borneu obvykle nemůžu dát nohy pod sebe, protože tam je už napasovaný sud s nějakým mazutem, a tak si je strkám různě za hlavu. Přitom jsem antijogínský typ. Stopař se nesmí bát lidí, i když třeba vypadají jako lovci lebek – právě naopak, měl by je mít rád. Což taky zvládám, z dětské důvěry v širý svět okolo jsem naštěstí nikdy nevyrostl… No a potom není k zahození, když stopař dovede v průběhu cesty improvizovat. Dám příklad z posledních dvou dnů tady na ostrově Borneo, v jeho východní, indonéské části. V noci na čtvrtek jsem se jakžtakž vyspal, respektive byl jsem v posteli a jedním přivřeným okem sledoval velký fotbalový příběh milovaného Tottenhamu; to mi za ospalky stálo. Jinak na Borneu obvykle jedu celou noc v kamionu – už jsem to praktikoval třikrát. Pokud se podíváte na mapu, těžko tomu uvěříte: sice jde o obrovský ostrov, ale přeci jen, od severu na jih je to jenom dva tisíce kilometrů. No právě, dva tisíce. A já tu ještě nikdy nezvládl víc než 350 za den.…

Host Reportéra

1
Stopem do Ósaky: Nemám krosnu, no a co? Zajdu si na fotbálek do mešity 1:31:13

منذ 10 weeks1:31:13

1:31:13

Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství. Těžko ovšem říct, zda jsem udělal dobře. I když jsem neustále jel, Sumatra zabrala pět dnů. Hypnotizoval jsem okolí, jestli nezahlédnu orangutana nebo aspoň paviána, ale ne, pořád jen palmová džungle, rýžová pole, rybáři veslující na řekách. Pěkné – ale dlouhé. Trochu únavné. Řidiči jsou vesměs milí, ale i ti vás nakonec unaví, protože do střední Sumatry zavítá málokterý cizinec, a tak je každé setkání, neřkuli společná jízda, obrovským zážitkem. V praxi to vypadá tak, že skoro každý začne vytáčet videohovory směrem k příbuzným, a pak na mě namíří mobil, abych se mamince, synkovi, kamarádům a bůhví komu všemu ukázal. Nikdo z těch lidí nehovoří anglicky, tak musím šaškovat a dělat blbiny. Ti neznámí lidé na displeji jsou většinou naprosto strnulí a v šoku, i já zhruba po minutě tuhnu a mlčíme. Já rozpačitě, oni spokojeně… Poněkud únavný je i fakt, že většina Sumatřanů nedokáže vstřebat koncept stopování. Nevěří tomu, že bych mohl dojet díky zdvižené ruce byť jen do příštího města, natožpak stovky kilometrů za den. Myslí si, že se pletu, za každou cenu mě chtějí vyhodit někde na autobusovém nádraží. Trochu pomáhá, když si projedou mé sociální sítě a vidí, že jsem za ty poslední dva měsíce pár jiných řidičů vystřídal (konkrétně jich za sebou mám 224), ale i tak kroutí hlavou, že takhle náš svět přece nefunguje, na zdviženou ruku se po něm nejezdí. Když už nevím kudy kam, řeknu prostě, že nemám peníze. Nehorázná lež, ale v takové chvíli umlknou a začnou sahat do kapes. „Vlastně mám,“ zastavím je, „ale jenom na jídlo a na nocleh.“ Načež si musíme vyměnit čísla a oni mi několik dalších dnů píší, jestli jsem opravdu někam dojel. No samozřejmě! Klidně bych jim mohl sdělit pravdu, že jsem odjel po deseti minutách, a že to bylo jasné, vůbec jsem o tom nepochyboval, ale většinou ty jejich zprávy jenom olajkuju a pošlu jednu fotku, protože já si přece nemůžu korespondovat s padesáti lidmi denně, to bych se zhroutil. Uprostřed Sumatry jsem se dostal na zatím nejhorší silnici mé cesty, to byla jedna díra za druhou. Nezapomenu na kamion, ve kterém jsem seděl deset hodin, ale vystoupil jen o 250 kilometrů dál – a tohle je v oblasti, kde se stmívá celoročně velmi brzy, stopařský hendikep. Abych to nahnal, pokračuju občas za tmy, ale nemám to moc rád. Ne že bych se bál, to ani náznakem, už od Thajska se na mě všichni jenom smějí. (V Jakartě jsem si zapomněl na lavičce tašku s velkým diktafonem, mikrofonem a podobně, ale když jsem se po půl hodině vrátil, pořád tam ležela.) Spíš si říkám, aby se za tmy nebáli oni mě; den je prostě lepší. V této části světa panuje taková ležérní, klidná atmosféra, a já se zcela přizpůsobil. Když nasednu do kamionu, tak jenom sundám sešlapané a smradlavé sandály, jediné boty, které mám k dispozici, a bosá chodidla hodím na palubní desku. Řidič se usměje, zvedne palec, a pak si zapálí cigáro, protože zatím každý z mých třiceti indonéských řidičů kouřil jednu za druhou. Jsou to velké změny. Nikde jinde se zdaleka tolik nekouřilo. A v Rusku jsem se musel před nástupem do kamionu zout povinně, tam se všechno lesklo čistotou, měli koberečky. V Indii to v řidičově kabině vypadalo jak v menším chrámu, no a tady na jihu, tady to vypadá jak za časů mého mládí.…

مرحبًا بك في مشغل أف ام!

يقوم برنامج مشغل أف أم بمسح الويب للحصول على بودكاست عالية الجودة لتستمتع بها الآن. إنه أفضل تطبيق بودكاست ويعمل على أجهزة اندرويد والأيفون والويب. قم بالتسجيل لمزامنة الاشتراكات عبر الأجهزة.

الاستماع إلى +500 موضوع

11 subscribers

Amazon eGift Card - Bright Balloons (Animated)

Crayola Colored Pencils (36ct), Kids Pencil Set, Back to School Essentials, Must Have Classroom Supplies for Kids, Pre-Sharpened Coloring Book Pencils, 3+

Bounty Quick Size Paper Towels, White, 8 Family Rolls = 20 Regular Rolls (Packaging May Vary)

المدونة الصوتية تستحق الاستماع

Host Reportéra

Host Reportéra

المدونة الصوتية تستحق الاستماع

مرحبًا بك في مشغل أف ام!

The Let Them Theory: A Life-Changing Tool That Millions of People Can't Stop Talking About

The Let Them Theory: A Life-Changing Tool That Millions of People Can't Stop Talking About

Play (Deluxe + Signed Art Card)

Bounty Paper Towels Quick Size, White, 16 Family Rolls = 40 Regular Rolls (Packaging May Vary)

The Let Them Theory: A Life-Changing Tool That Millions of People Can't Stop Talking About

دليل مرجعي سريع